Reklama
 
Blog | Petr Pudivítr

Moje NE ANO

Tento text plní slib mým studentům na Novém Porgu. Jistě nebudou spokojeni, že jsem nenapsal úplně vše. Ale jak už to bývá s učiteli matematiky - něco velmi rychle zapomenou a něco nechtějí dávat na odiv veřejnosti. Snad i tak bude text čtivý.

Nebudu hned na začátek lhát: Ano, pamatuji si tváře všech studentů, které učím. Ano, pamatuji si jména všech studentů, které učím. Vím, že mezi jmény a tvářemi funguje něco, čemu se říká prosté zobrazení (pro zopakování definováno zde). Ale můj mozek má v některých chvílích problém vše rychle přiřadit (možná to souvisí s tím, jak se můj mozek učí matematiku).

Mé první setkání s ANO proběhlo někdy na jaře 2014. Ještě předtím mne v zimě Miloš Drha, kavárník na konci Barrandova, lehce nahlodával. Skvělý chlap, který se snažil udržet vlastní provoz kavárny v místě, kde ráno odjedou obyvatelé do práce do centra a večer (nejlépe až v noci) se vrátí přespat. Pro malou  kavárnu naprosto šílené podmínky. Dnes už kavárnu neprovozuje, ale tehdy mne pomalu dostával k něčemu, co se dá nazvat chutí pracovat pro veřejnost.

Zatímco on stále ještě doufá, že někteří kolem něj jsou normální a myslí i na jiné než na sebe, mne volby (a říkám dnes naštěstí) nevyšly. Milošovi stále držím palce, aby vydržel a politika městské části Prahy 13 ho neotrávila natolik, že by ji opustil a přenechal tak vše opravdu lidem, kterým jde jen o ně.

Na přelomu let 2013 a 2014 bylo jasné, že zůstanu sám. Trochu jsme se s bývalou ženou odcizili a rozhodli jsme se, že děti budou dále naše (jak jinak), ale společná domácnost všech už ne. A abych přišel na jiné myšlenky (a možná i jiné známosti), navrhla mně ona sama, že bych mohl zkusit „politickou“ dráhu na Praze 5.

Nevím přesné datum, ale bylo to úterý. Zahrál jsem si s učiteli na Gymnáziu Ch. Dopplera volejbal, možná si dal jedno pivo v baru 3+1 na Újezdu (Radku, jak to jde?) a vyrazil na setkání případných kandidátů místní organizace ANO na Praze 5. Sešli jsme se v hojném počtu (prakticky v počtu pro kandidátku) a vůbec nic jsme o sobě nevěděli. Tedy někteří o sobě věděli, ale mnozí ne. Součástí celé hodinky a půl tak bylo vzájemné představování: kdo jsme, proč tu jsme, co chceme… Původně jsem myslel, že budu skoro jediný, který ostatní nezná, ale vypadalo to (jak si vzpomínám), že nás osamocených byla většina.

Úkolem bylo přinést doklady o vzdělání, podepsat že kandidujeme, no a to bylo vše. Na otázku, zda chci být na volitelném místě, jsem odpověděl, že ne. Jak mne dají, tak tam budu. (Přiznávám, že jsem v té době řešil rozpad rodiny a případné dobrovolné příspěvky, které bych jako kandidát na volitelném místě – cca do desátého místa – měl straně přispět, jsem nějak neměl.)

Jestli doklady o mém vzdělání šly právníkům do Agrofertu či jinam, jsem neřešil. Říkalo se to, ale bylo mi to jedno. Navíc mi bylo jasné, že hnutí musí nějak kontrolovat, že údaje na kandidátní listině jsou správně.

Pak se dlouho nedělo nic. Já si zvykal na staromládenecký život, příjemně přerušovaný příjezdem svých dvou dcer. Nebudu říkat, že to bylo lehké období. Ale nebylo lehké pro nikoho z rodiny. Na kandidaturu jsem skoro zapomněl, začal jsem hledat (snad ne tak aktivně) novou partnerku…

Nejdůležitějším týdnem roku 2014 byl týden, který nazývám Týden po víkendu v Rýmařově. S kolegy z práce jsme o víkendu pobyli v Rýmařově (díky, Petro!) a 11. srpna v pondělí jsem jednak čekal na reakci jedné fajn holky (že, Eliško!) a na Andělu v Digilabu jsem se nechal vyfotit pro ANO. V bílé košili – jak zněla domluva. (Studenti, teď uvidíte pár fotek, kterými odhalím sám sebe.) Myslel jsem, že to skončí nějak takto:

AAEAAQAAAAAAAAWwAAAAJDYwMWE2NDA5LWM0NjAtNGJhMC04YzRkLTNiYzZkYjYxNzUxMA

Ale tuhle fotku vyfotil zkušený Márty Mašín na Zažít Újezd jinak, když jsem netušil, že fotí (Fotil skvěle i mou svatbu s Eliškou v roce 2016 – budete-li potřebovat, dohodím ho!). Byl jsem ochoten vydržet i takovouhle fotku:

FB_IMG_1441809309659

Skoro tak jsem kolem tohohle období vypadal. No, nějak jsem si ještě musel užít vlasy. Beztak jsem si myslel, že ideální fotkou mého charakteru politika by mohlo být třeba:

foto2

Dnes už vím, že taková alá sobotkovská fotka by měla šanci na úspěch. Nemyslíte? Nakonec to dopadlo úplně „nejlíp“. Prostě kandidát do voleb jak ušitý:

foto3

Sami uznáte, že mi lidé museli dát preferenční hlas opravdu jen proto, že mne znali.

Týden po víkendu v Rýmařově je však důležitý nejen kvůli fotce, která pravděpodobně způsobila mé neuvěřitelné štěstí, že nejsem zvolen za ANO na Praze 5, ale že po středeční službě na GChD a čtvrteční Smetance (díky, Ondřeji – vlastně taky kandidáte voleb!) bylo blíž mé sbližování s nynější ženou! Týden byl zakončen průvodem Prague Pride (a tím i vzpomínkou na Michala – i ty’s mi pomohl být během první poloviny roku v pořádku!).

Na začátku října 2014 jsem byl chvíli součástí kampaně Ano. Rozdával jsem letáky a perníčky s Petrem Lachnitem (stále radní a člen ANO), zkusil jsem oslovovat kolemjdoucí na Barrandově (kde byla velká konkurence v podobě stánku českých komunistů). Připadalo mi, že lidé raději perníčky než kandidátku. Ono obecně vypadá, že lidé raději něco sladkého (nutno přiznat, že koblihy jsou prostě dobrý marketingový tah).

17. a 18. října 2014 proběhly volby. Hnutí ANO 2011 volilo na Praze 5 nejvíce lidí, druhou byla TOP 09. Byl jsem na 18. místě na kandidátce, preferenčně pro mne hlasovalo 3 532 lidí – to by mě normálně vyšvihlo na 10. místo dle preferenčních hlasů. Jenže pro komunální volby platí pravidlo, že preferenční hlasy posunují člověka v pořadí jen v případě, že je jich více než o 10 % zvětšený průměrný počet hlasů kandidáta kandidátky (milí studenti, tohle určitě pochopíte, procenta se probírají v sekundě) – v mém případě jich mělo být více než 3 788,4. Nevadí, jsem stále sedmý náhradník 😉

Milí studenti: možná jste čekali více politických prohlášení. Ona k tomu v poslední době dozrála doba. Já přiznávám, že jsem udělal mladickou chybu a v době, kdy jsem řešil spoustu jiných věcí, jsem se snažil projít do zastupitelstva Prahy 5 za stranu, kterou jsem už kolem prvních problémů této strany v roce 2015 nemohl ani vidět. To, že jsem byl nezávislý kandidát, mne neomlouvá. Možná jsem trochu zažil období, kdy se do hnutí hlásil prakticky kdokoli. Pokud je to pravda celostátně, pak je v ní hodně lidí, kterým jde zejména o sebe a nikoli o ostatní. Co jste u politiků čekali jiného?

To nic nemění na tom, že stále fandím Miloši Drhovi a všem takovým, kteří jdou do věcí veřejných se zájmem pomáhat lidem. Fandím těm, kterým sice kariéristé ve stranách neustále ztěžují práci, ale oni se nevzdávají.

Já se vypsal ze svého roku 2014, ve kterém se nějak začal tvořit můj čím dál pevnější názor, že (holisticky) vše souvisí se vším. (A svět že je jedna velká matematika.)

A já, studenti, splnil slib. Pojďme tedy hned po jarních prázdninách dělat analytickou geometrii v prostoru! Ta je neuvěřitelně zajímavá a přetrvá věky!

Reklama