Nestává se mi často, že bych přečetl hned po sobě dvě knihy ženských autorek, které mě osloví natolik, abych o nich napsal krátký text. A dokonce srovnání.
Buď stárnu, nebo jsou některé pasáže knih tak citově zajímavé, že dojmou i muže lehce po čtyřicítce. Nebo jsem divný 🙂
Knihu Osmý život (pro Brilku) německé autorky Nino Haratischwili jsem si vybral pro její gruzínský příběh. Obálka mi připadala zacílením spíše pro ženy, ale právě ona Gruzie, kterou jsem dříve navštívil, a upoutávka z přebalu, která slibovala průchod dvacátým stoletím v této neklidné zemi, mě donutily knihu mít.
Románovou kroniku Šikmý kostel Karin Lednické mi dal do ruky knihovník Honza (on bude vědět, jestli si tohle čte) a pronesl něco jako: „To je hit.“ Věta, která intelektuála spíše odradí. Asi nejsem intelektuál.
V obou knihách se postupně rozvíjí příběh rodiny, kterou buď zasáhly historické události celého století v Tbilisi, s exkurzí do dalších míst Evropy (ani Praha není vyňata), nebo na přelomu devatenáctého a dvacátého století prožívá hornická štěstí i neštěstí a další události v zapomenutém městě Karwiná, po kterém nám dnes zůstal jen kostel, šikmější než věž v Pise.
Obě autorky mají ke svému příběhu silný vztah. Zatímco Haratischwili jde cestou rozsáhlé ságy zahrnující několik generací (a stoleté období se tak nemůže vejít pod 800 stran), Lednická zůstává v časoprostoru, který se odehrává kolem jedné postavy (ale 400 stran textu na to jde chytřeji a děj není tak lineární, jak by se na první pohled mohlo zdát).
Gruzínská sága je rozsáhlejší také proto, že je mnoho událostí potřeba vysvětlit. Je nutné popsat dějinné okamžiky, které ovlivnily sovětský satelit. Nečekejte však „americké“ vysvětlování všeho – mnoho historických postav je skryto pod pláštíkem přezdívek, které jsem musel rozšifrovat s pomocí dnes již starého dobrého pana Googla. A díky němu jsem pak pročítal mnoho dalších popisů v knize popisovaných dějů. Zatímco kniha řeší to, jak vše ovlivnilo jednu rodinu, četba dalších zdrojů mi dodala historický kontext jako v hodinách dějepisu. Pokud chcete číst tuto knihu, připravte se na to, že budete číst více než 800 stran. Nejste-li ovšem odborníkem na Sovětský svaz.
U hornické osady Karwiná by čtenáře na první pohled nemělo nic překvapit. Ale není tomu tak. Popis solných poutí nebo událostí kolem česko-polského sporu o hranici na počátku vzniku Československa jsem v jiných románech ještě nečetl. Možná máte jinou čtenářskou zkušenost, ale já to tak mám.
U českého románu není nutné mnoho hledat – a není to tím, že by byly události českému čtenáři více známé. Je to tím, že je celý román více vyprávěn samotnými postavami, obsahuje mnohem více přímých řečí – jste tak přímo v dění. Navíc vám použitý jazyk protkaný místním nářečím všech národností dodá ke čtení i další rozměr. Kniha je vlastně dobrodružstvím vás jako návštěvníka.
Abych dodal další rozměr i knize Osmý život, napíšu slovo: čokoláda. V některých chvílích se o jejím magickém vlivu budete moci přesvědčit. Ano, pasáže jsou to možná autorsky přehnané, asi jako káva v mezinárodním řetězci, ale na druhou stranu příběh nekazí a ani při čtení nebudete přemýšlet, proč je spisovatelka nevynechala.
Čtení obou knih jsem si užíval. A nemyslím, že mají být primárně pro ženy čtenářky. Jsou chytře napsané i pro nás, muže. I když mi samozřejmě nemusíte věřit. V tom případě stačí knihy otevřít – u Šikmého kostela vydržte prvních asi 80 stran, a pak už jste chyceni. U druhé knihy, prosím, vydržte do konce prvního dílu. Začátkem druhého už byste měli pochopit, že vám kniha dává víc. A budete chyceni také.
Nezapomeňte podpořit nakladatelství Bílá vrána (kostel) nebo Host (život) tím, že si knihu koupíte přímo u nich nebo jejich spřátelených prodejců.
