Jde o každoroční rituál: přijímací řízení na vyšší typ školy. Podstupují ho desetitisíce dětí i čerstvě dospělých „dětí“. A jednou částí všech procesů je zahrnutí výsledků předchozího vzdělávání, povinně či jako kritéria pro bonifikaci. Ač to vypadá tak, že jde o drobné v celém součtu bodů, tento drobný jazýček na vahách často rozhoduje.
Máte průměrnou známku za předcházející vzdělávání lepší než 1,5? Plus deset bodů z celkových dvou set. Podařilo se vám nezískat ani jednu horší známku než 2 ve sledovaném předmětu za období posledních čtyř let? Bonifikace plus třicet bodů.
Celé mi to přijde přitažené za vlasy. A tím hlavním důvodem je to, že v takovém případě předpokládáme, že ono předcházející vzdělávání bylo napříč celou republikou srovnatelné. Že tedy je hodnocení přenositelné ze školy na školu.
Ne, není. A v tom je ten problém.
Velmi rád popisuji nějaký extrém. A v tomto případě je možné ho najít nikoli při přechodu od střední školy na vysokou, ani při přechodu ze základní školy na střední. Dokonce bych nepoužil ani zápis do první třídy (ač tam se předcházející vzdělávání nezapočítává – předpokladem je školní zralost). Ale co takhle najít extrém při „přijímání“ dítěte do mateřské školy.
Představte si stát, ve kterém se do mateřských škol přijímá na základě pořadí, které je získané na základě sčítání bodů pro dítě za jednotlivá kritéria: stáří dítěte, vzdálenost bydliště od mateřské školy, zaměstnanost rodičů. Že vám to přijde povědomé? Ano, tak to v současné době chodí. A já k těmto, třeba v maximu 100 bodům přidám ještě pětinu, rozuměj 20 bodů za předchozí „vzdělávání“.
Předchozím vzděláváním by se myslelo hodnocení dítěte třeba jednou z cukráren v okolí. Každé dítě by na přijímací den přišlo se známkou z některé cukrárny.
Cukrárny by věděly, že takovou povinost mají. Každá cukrárna by mohla obsloužit jen nějak zastropované množství dětí. A dávaly by známky za samostatnost v objednávání, za kvalitu snědení zákusku, za pořádek na stole, za hlasitost projevu… Hrubé popisy těchto kategorií by vyšly ve věstníku ministerstva školství a každá cukrárna by si je nějak implementovala.
Co by se stalo, kdybychom tento systém spustili?
Předně by začal být veliký zájem rodičů o to, nechat své dítě „zapsat“ do benevolentnější cukrárny. V jistém ohledu by se jistě rodiče snažili připravit své dítě na návštěvy cukrárny – možná by si najali nějakou službu, která by dítě na návštěvu cukrárny připravila. Napadá mě hrozně moc možností, jak se jednotliví, do tohoto systému ponoření jedinci začnou chovat. To hlavní je však to, že by v žádném případě hodnocení z cukrárny nepomáhalo vybrat lepší žáky do mateřských škol. Hodnocení z cukráren by bylo subjektivní.
Totéž se děje v našem vzdělávacím systému každý rok. Žáci z přísných „cukráren“ nedostávají bonifikaci za předcházející vzdělávání. Některé vysoké školy dávají body navíc středoškolákům, kteří měli to štěstí, nebo jejich rodiče předem věděli, že hodnocení ve sledovaných předmětech bude mírnější.
Systém používající plusové body z nižších stupňů vzdělávací soustavy, u kterých nemáme zajištěnou srovnatelnost výstupů, je nespravedlivý.
Zatímco vysoké školy tuto bonifikaci používat nemusejí, u středních škol je předepsána zákonem. Nejrozumnější by tak bylo u vysokých škol bonifikaci nepoužívat a u středních škol tuto povinnost zrušit.
Včera bylo pozdě.
Blog | Petr Pudivítr
