Děkuji Stanislavu Komárkovi a jeho knize Evropa na rozcestí, že mi připomněl dávný význam slova diskriminovat. Rád vám ho také připomenu.
Nejprve však musím vysvětlit svůj přístup k inkluzi, která je dle mnohých jediným způsobem, jak vylepšit české školství. Bude to pohled středoškolský, zároveň nezodpovědný. Středoškolský proto, že učím na střední škole. Nezodpovědný, protože jsem se v dané oblasti vůbec nevzdělal a budu stále opakovat jedno a totéž:
NECHTĚJME STEJNOU VÝUKU PRO VŠECHNY.
Mám ze všech diskuzí o inkluzi pocit, že jde hlavně o to zajistit všem žákům stejné vzdělávání i vzdělání. Chápu, že dnes chceme dát maximální možné vzdělání všem, ale začínám mít pocit, že vystudovat vysokou školu dnes (s využitím neomezeného vyhledávání na síti) není pro většinu populace problém.
Na střední škole se pak žáci nudí, nemají chuť se něco naučit, spíše chtějí rychle všechno udělat, dostudovat a dostat diplom. A hurá na další herní úroveň.
I když se tomu bráním, sklouznu občas za všeobecné radosti posluchačů k výuce stylu YouTube, kdy žáci pouze poslouchají a já vykládám. Občas, po dotazu z publika, „přetočím“ svůj výklad o pár minut zpět, aby měli další žáci možnost pochopit, o čem je řeč.
A v tom všem vidím ten problém. Místo toho, abych ke každému přistupoval individuálně, jsem líný stejně jako žáci a dělám představení. „Pustím“ se jako video na YouTube a hodina plyne.
Nejde mi o stejnou výuku pro všechny, ale o individuální výuku pro každého. Chci mít možnost zjišťovat rozdíly mezi žáky, chci mít čas každého dostat k poznání jeho způsobem. Chci, aby žáci sami přistupovali ke vzdělávání aktivně a měli chuť se projevit svým vlastním přístupem k věci.
Nevěřím, že to bude možné v rámci inkluze. V českém prostředí se jen bude psát, že „máme inkluzi“, ale ve školách se toho moc nezmění.
Chápal bych trochu jiný model: všechny děti (školou povinné) by chodily do jednoho typu školy. Uvnitř školy by se pak individualizovaly – prostě by uvnitř školy navštěvovaly různé předměty a tudíž různé skupiny dle svých potřeb.
Karlovi by tolik nešla matematika, tak by chodil do Matematiky 1, zatímco Františka by už byla ve stejném věku v Matematice 3. Hudebně skvělé děti by místo Hudební výchovy 1, 2 či 3 chodily do sboru nebo na výuku hry na klavír. Ale hlavně:
KAŽDÝ ŽÁK BY SE ROZVÍJEL DLE SVÝCH DISPOZIC A BYLA BY MU POSKYTOVÁNA VÝUKA ŠITÁ NA MÍRU.
Ano, je to pravděpodobně dražší varianta. Ale to dle mého názoru není hlavní problém. On i dnes každý učitel ví, že by to měl dělat a dělá to, seč mu síly stačí.
Hlavním problémem dnes je to, že si nesmíme lhát do kapsy a neustále tvrdit, že jsme všichni stejní a všem vyhovuje to samé. Jsme každý jiný. A proto musíme mezi dětmi rozlišovat. Musíme přiznat, že je správné děti navzájem diskriminovat.
Znovu děkuji panu Komárkovi, že ve výše jmenované knize na str. 210 napsal, že slovo diskriminace pochází z latinského discrimen, což značí rozlišování.
Vzhůru do diskriminace, radím já!
