Je to moderní součást vzdělávání: retrieval practice. Jde v zásadě o to, že si žák lépe zapamatuje fakta ve chvíli, kdy se jim vystaví pravidelněji (další hodinu, po měsíci, po půl roce,…) Pokud konkrétní znalost takto s žáky proberete v různých časových intervalech, můžete si být jisti, že už to bude cimrmanovsky jeho „pomněnka“.
Většina experimentů, na jejichž základě se k těmto vědeckým poznatkům dochází, vypadá následujícím způsobem:
- Připravíte si 40 kartiček faktů. Navrhuji česko-svahilské dvojice slov (vítejte – karibu, zítra – kesho, ano – ndiyo, ne – hapana).
- V jedné hodině angličtiny (asi nemáte výuku svahilštiny) se všemi svými žáky (řekněme, že jich bude 40) tyto dvojice slov tzv. proberete.
- Svých 40 žáků rozdělíte na kontrolní skupiny po 10 žácích.
- Skupinu A již dalšímu opakování těchto slov nevystavíte. Budou ze slovíček rovnou psát za dva měsíce test. Se skupinou B za měsíc ještě jednou látku proberete. Se skupinou C dvakrát za dva měsíce. No a s kontrolní skupinou D proberete krátce slovíčka po týdnu, pak ještě jednou po 14 dnech, pak ještě jednou před testem.
- Všech 40 žáků necháte napsat po dvou měsících test na svahilská slovíčka.
Nebudete překvapeni, co se stane. Kontrolní skupina, která měla pravidelné opakování slovíček, bude mít nejlepší výsledky v testu. (Ano, toto je zjištění vědeckého článku před 14 lety, který by se dal označit jako počátek objevu retrieval practice ve vzdělávacím systému. Nelžu ani s počtem žáků, na kterých byl experiment praktikován. Koneckonců nelžu ani ohledně podstaty opakování: svahilština.)
Neznámý latinský odborník kdysi řekl: Repetitio est mater studiorum (opakování jest matkou moudrosti). Sice trochu ve zkratce, ale vlastní podstatu zmíněného jevu to vystihuje. Prohlašujeme tím také, že zapomínání je proces učení. A při zapomínání je potřeba znovu aktivně informace z paměti vytahovat, čímž získáváme přesnější a jistější přístup k nim. Najdeme k zasunutým informacím cestu. Možná že podstatou tvrzení „cesta je cíl“ myslíme právě to, že nalezením cesty dojdeme k cíli. Ejhle, jak vše souvisí se vším.
Novinářskou zkratkou je tak možné říci, že vše, s čím jsme se seznámili, známe. Jen v mnoha případech nedovedeme vyvolat tuto zasunutou vzpomínku na světlo. Nenajdeme cestu k tomuto faktu. Ona věta: „Nemohu si vzpomenout“ vlastně znamená: „Nemohu najít cestu k tomu, co již vím.“ Oproti informacím, ke kterým jsme se nikdy nedostali, neznáme je, a tak jsme je nemohli zapomenout.
Snad je tedy retrieval practice objasněno.
Teorie je to více než dobrá; předpokládá v jisté míře optimizmu, že se lze faktům naučit, pokud si je správně v jistém časovém odstupu zase vybavíme. Aktivně s nimi pracujeme. Teorie je to skvělá na naučení se 40 svahilským slovíčkům. Možná je to úspěšná metoda pro odříkání Archimédova zákona. Ale vyučovací proces není takto namazaný výrobní pás, ve kterém chceme po žácích jen jednu zafixovanou znalost ve dvou měsících. A v tom je ten problém.
Nenašel jsem zatím jediný výzkum, který by testoval reálné školní prostředí. Výzkum by měl za cíl ověřit, zda je kapacitně u žáků možné, že se takto cvičí v mnoha znalostech v průběhu standardního školního roku. S představou vyučovací jednotky 45 minut, přibližně 6 hodinami denně, třebas 12 předměty za týden. Jak by takové testování vypadalo?
Žáci by v pondělí během hodin matematiky, zeměpisu, přírodovědy a informatiky byly vystaveni celkem 20–30 pojmům, které by byly čerstvé, nové. V úterý by totéž nastalo v dějepise, občanské výchově, angličtině a češtině, hodina přírodovědy by již obsahovala prvky opakování a zároveň by se trochu přidalo s novými pojmy. Středa by sloužila fyzice a hudební výchově poprvé, ale v předmětech matematika, český jazyk a zeměpis bychom opět částečně opakovali a částečně šli na novou látku. Dokážete si jistě představit, jak by probíhaly další dny, jak by probíhaly další týdny.
Kontrolní skupiny by byly vystavovány různým periodám opakování, případně by existovala skupina bez opakování. Po dvou měsících by nastala doba sbírání plodů výuky – testování zafixovaných znalostí. V té době by žáci měli disponovat přibližně stovkou, možná více novými fakty či dovednostmi. A mělo by se ukázat, že skupina s nejlépe uspořádaným systémem opakování je na tom nejlépe. Aby byla situace ještě komplikovanější, pak je tento vědecký pokus v reálném prostředí samozřejmě ne plně reálný. Ve skutečnosti se v české škole ověřují znalosti v jednotlivých předmětech v různých časech. Nemáme zkoušková období co měsíc, dva.
Jak by dopadlo takovéto ověřování znalostí? Znalostí nastavených dnešním rámcovým vzdělávacím programem či budoucím, který má být na fakta skoupější? Dokážete odhadnout? Udělá někdo takto komplexní výzkum, zda je žákovský mozek schopen tak častého zapínání a vypínání? Je lidský mozek náchylný na takové skoky tak jako moje žárovka v koupelně (po častém vypínání a zapínání praskla) nebo je tak extrémně plastický, že mu to naopak přijde jako to nejzáživnější, co může zažít?
Není časté zapínání a vypínání mozku nebezpečné či alespoň kontraproduktivní? Existuje mnoho dalších pouček či pravd, které je záhodno ověřovat: Do jaké míry je ponoření se do problému nápomocné v získávání schopností si pamatovat? Jak ovlivňuje proces učení délka přestávek? Je 45minutová hodina dobrá? Funguje takovýto postup na všechny žáky? Kde je schována kreativita a pokládáme ji za výhodnou pro naše budoucí generace? A mnoho a mnoho dalších.
Bojím se, že pro mnoho zajíců platí, že jdou vstříc myslivcově smrti. Bojím se, že stálé aktivizování paměti napříč všemi předměty v časových možnostech školy vytvoří další otrávené žáky do našich lavic. Existuje ještě jedna zajímavá poučka: Všeho s mírou.
(A nyní si přečtěte článek ještě jednou, podtrhněte si důležitá tvrzení. Nastavte si vyzvánění do mobilu za týden a podtržená tvrzení si ještě jednou přečtěte. Po měsíci od této chvíle si zkuste tvrzení vybavit bez pomoci – výsledek si samozřejmě zkontrolujte. Na jaře budu testovat!)
