Jdu takhle před Vánoci s nejstarší dcerkou z jejího klavírního vystoupení a při pohledu na ošálovanou sochu pegase, toho olympského ochránce všech nemocných dětí, se lehce zhrozím. „Ta šála na něm znamená, že už se tu zpívalo?“ (Stalo se v roce 2018, ale našel jsem pahýl k dopsání až teď.)
O nabitý program dětí před Vánoci není nikdy nouze – jak jsem již psal dávno. Ale že se dokážou sejít akce v ten samý čas pro jedno mé dítě, to jsem prostě nějak vytěsnil z hlavy.
„Neměla jsi tady zpívat?“ dokončím svou myšlenku.
„Neboj, tati, měla jsem přeci tenhle koncert. Navíc to bylo dobrovolné,“ usmála se na mě Barča. A aby ještě více v svých dvanácti letech ukázala, jak dospěle dokáže uvažovat, dodá: „A tak jsem ti o tom ani neříkala.“
Tím by vše skončilo. Já bych neměl námět na tento blog. A nemusel bych ze sebe vypsat něco, co ze mě udělá nepraktického matfyzáka.
Nenapadlo mě však, že podobnou větu řekne ze sboru, který měl celý zpívat u sochy tohoto do souhvězdí proměněného tvora, valná většina dětských členů. Jednoduše řečeno každé 1,1té dítě z tohoto sboru.
(Poznámka na okraj: Každé druhé dítě je asi pochopitelné – prostě chybí 1/2 sboru, tedy 0,5 sboru, tedy 50 %. Každé páté dítě je také pochopitelné – prostě chybí 1/5 sboru, tedy 0,20 sboru, tedy 20 %. No a každé 1,1té dítě je snad tedy také pochopitelné – chybí 1:1,1, tedy 10/11 sboru, což je přibližně 90 %.)
Při představě, že jdu kolem sochy pegase, říkám: „Neměla jsi tady zpívat,“ a v ten samý okamžik stejnou situaci řeší desítky dalších rodičů… no, cítím se lehce zle. Ale samozřejmě se pocit dostavil až v momentě, kdy mi večer přišel dopis od paní učitelky, která vede sbor. Na zpívání přišly pouze čtyři děti.
Jenže text dopisu obsahoval tvrzení: „pouze 4! děti.“ A to byl ten poslední kámen úrazu.
4 faktoriál dětí mi nepřijde zase tak málo. Jde celkem o 24 dětí. Proto jsem se ohradil, že mi nepřijde daný počet dětí jako úplné fiasko. Že vlastně mi to přijde jako velmi slušná účast v tak napjatém čase adventu.
Nedošlo mi (opravdu snad vypětím předvánočního času), že vykřičník u čísla má jinou, vlastně jen zdůrazňovací funkci. Reakce paní učitelky byla pochopitelná. Mraky se nade mnou ne a ne rozestoupit.
Původně jsem se rozhodoval, že krátké školení o matematickém významu vykřičníku zachrání situaci. Reakce mého okolí však říkaly, že to jen tzv. přileju olej do ohně (což jsem pochopil, co znamená, představou tohoto fyzikálně-chemického experimentu). Nakonec jsem se tedy omluvil, využil vtipu o matfyzácích, kteří nehledí na běžný život a jsou tak pro praxi nepoužitelní…
Barča už do sboru nechodí. Ale já každopádně nechodím v období adventních koncertů žáků školy kolem sochy pegasa. Šála by mi mohla připomenout, že existuje faktoriál.
